Nété

Nété je název nejvyššího tónu starořeckého tónového systému dvou sestupných tetrachordů, z nějž vzešla veškerá evropská hudba. Tento systém byl přímo odvozen z ostrunění a ladění lyry. Ta měla většinou sedm strun a držela se podobně, jako dnešní kytara. Nejvíce napjatá struna byla tedy nejblíže zemi
a nejdále od hráče, nejhlubší basová byla nahoře. Každá struna měla svůj název vyplývající z této pozice, přičemž nejdůležitější byly nété [nejnižší], mesé [prostřední]
a hypaté [nejvyšší], které tvořily jakousi kostru
nejstaršího systéma teleion metabolon a jejichž
ladění bylo intervalově ustálené.

 

Až s posvátnou úctou byla od nepaměti každá struna podle své pozice spojována s jedním nebeským tělesem. Řekové
byli vnímaví pozorovatelé a znali sedm planet obíhajících po různých drahách kolem Země. Přestože Aristarchos ze Samu již ve 3. stol. př. n. l. vypracoval první heliocentrický model vesmíru, nebyl nikdy brán vážně a vycházelo se z modelu geocentrického, který byl zaštítěn autoritou samotného Aristotela a který se až do časů Mikuláše Koperníka nikdo neodvážil zpochybňovat. Měsíc a Slunce tak byly rovněž planetami, v duchu významu řeckého slova planétés [tulák]
a jejich dráhy, spolu s dráhou Saturnu, byly považovány
za stabilní. Dráhy zbylých planet byly nestabilní, a tomu symbolicky odpovídalo zřejmě intervalově neustálené ladění příslušných strun, při němž se využívaly i čtvrttóny. Zde je počátek známé „hudby sfér”, o které pojednává třeba ještě Johannes Kepler ve spise Harmonices Mundi z roku 1619, kdy každá planeta údajně vydává určitý tón závisející na její hmotnosti, rychlosti a pozici vůči Zemi a ostatním planetám.

 

„Nuže, tedy v souladu s drahou Saturnu, který je vůči nám
v nejvyšší poloze, nejhlubší tón v oktávě byl nazván hypaté [nejvyšší], neboť co je nejvíce nahoře, jest nejvýše. Podle dráhy Měsíce, který je v pozici nejnižší a obíhá Zemi nejblíže, byl dán název nété [nejnižší], neboť co je nejvíce dole, jest nejníže. Podle drah oběžnic, které jsou vedle [para] těchto dvou, jeden se nazývá parhypaté (podle té pod Saturnem,
což je Jupiter) a druhý paranété (podle té, co je nad Měsícem, a to je Venuše). Od tělesa, které je uprostřed, což je Slunce, které se nachází na místě čtvrtém od obou konců, byl
vzat název mesé [prostřední] a tento tón tedy zaujímá -
- přinejmenším podle starého zvyku, v rámci heptachordu -
- interval kvarty od obou krajních, stejně jako je Slunce čtvrté od obou konců, a nachází se vprostřed. Co se týče těles
po obou stranách Slunce, podle dráhy Marsu, jemuž je přisuzována sféra mezi Sluncem a Jupiterem, je odvozen název hypermesé [nad mesé], jinak též lichanos, a podle
dráhy Merkuru, který zaujímá oblast mezi Sluncem a Venuší, vznikl název paramesé [vedle mesé].”
Níkomachos z Gerasy, Příručka harmonie 3, 241-242

 

Saturn · hypaté · e

Jupiter · parhypaté · f

Mars · hypermesé · g

Slunce · mesé · a

Merkur · paramesé · hes

Venuše · paranété · c′

Měsíc · nété · d′

 

Neméně půvabnou variaci na toto téma lze nalézt ve starověkých Delfách, kde byly ve slavném Apollónově chrámu pod jmény Nété, Mesé a Hypaté uctívány tři Músy lyry.

 

Dodnes známe jména devíti Mús. Méně již se ale ví, že původně byly pouze tři, a to Meleté [Procvičování], Mnémé [Paměť] a Aoidé [Píseň] (Pausaniás, Cesta po Řecku IX 29). Jde o tzv. generaci Mús před Hésiodem. Protějškem těchto tří byly Nété, Mesé a Hypaté, ale pouze ve zmíněném
chrámu v Delfách. Apollón byl totiž nejen bohem světla
a slunce a původcem krásy, umění a harmonie, ale také patronem drnkacích hudebních nástrojů. Dechové nástroje naproti tomu patřily ke kultu boha Pána.

Jediným autorem, který se zmiňuje o Nété, Mesé a Hypaté jako o Músách, je Plútarchos. Je to však svědek velmi důvěryhodný. Nejen proto, že byl mimořádně vzdělaný
a vážený, ale hlavně z toho důvodu, že přímo
v Delfách prožil většinu života a byl dokonce přes dvacet let v Apollónově chrámu jedním ze dvou nejvyšších kněží zodpovědných za výklady věšteb.

 

Jak ovšem píše,
„Delfané ... tvrdí, že své Músy nepojmenovali ani podle strun, ani podle tónů, nýbrž že vesmír je celkově rozdělen do tří sfér, z nichž nejvyšší náleží stálicím, prostřední planetám, nejnižší pak všemu, co rozprostírá se pod Lunou.
Všechny tyto sféry jsou však provázané a navzájem sladěné
v harmonických poměrech a každou z nich střeží jedna Músa: Hypaté stará se o sféru nejvyšší, Nété o nejnižší, zatímco Mesé pečuje o tu prostřední, přičemž propojuje věci
smrtelné s božskými a pozemské s nebeskými, zajišťujíc
v mezích možnosti jejich společný koloběh.”
Plútarchos, Hovory při hostině IX 14